Abstract only. The full paper is not online.
Jak ve většině světových školských systémů postupně odumírá výuka terminologie mateřského jazyka, musí se tradiční učitelé stále více potýkat s otázkou, jestli je možné učit studenty druhému jazyku bez toho, aby znali způsob fungování jazyka vlastního. Můžeme se ale také ptát, jestli se s tímto ‚handicapem‘ musí vypořádat spíše studenti nebo učitelé. Je empiricky zřejmé, že se lze cizímu jazyku naučit bez jakéhokoli odkazu ke gramatickým pravidlům, ale je také jasné, že to až na výjimky není způsob nejefektivnější. Přílišný důraz na gramatiku však podle některých teorií vede k mentálním blokům. A nesmíme také zapomínat na individuální učebně-stylové preference. Řešení těchto dilemat musíme hledat jak v aplikované lingvistice a psycholingvistice, tak v úvahách o povaze gramatických kategorií jako takových, jejichž popis zůstává v principu neměnný od dob Platóna a Aristotela. Příliš často se tato debata redukuje na dohadování o množství termínů, které by jazykové kurikulum mělo obsahovat. Tento příspěvek se pokusí odhalit, jak se naše představy o jazyce podílejí na formování přístupu k výuce a jak jejich psycholingvistická a gramatická analýza může přispět k hledání společného jazyka mezi učiteli a žáky.