Za Saddáma a Hitlera

Lukeš D. Za Saddáma a Hitlera. Lidové Noviny. 2009.

Při příležitosti nadcházejícího stažení posledních britských vojáků z Iráku se v Británii opět ozývá volání po veřejném přezkoumání důvodů pro účast na této „americké“ válce. Samo o sobě to není nic až tak zajímavého, ale zarazilo mě, jak konzistentně i odpůrci války začínají slovy: „Jsem rád(a), že je Saddám pryč, ale ...“. Důvod, proč je daná osoba ze Saddámovy absence štěstím bez sebe, znějí většinou „byl to diktátor“, „použil chemické zbraně proti vlastním lidem“, „vedl policejní stát“, nebo dokonce „během své vlády zabil 200 lidí denně“. Opravdu si ale máme tato historická fakta spojovat výhradně s bývalým iráckým prezidentem?

Říká se, že nejlepší den po revoluci je ten první a opravdu hned po svržení Saddáma Husajna šťastní Iráčané v přímém přenosu euforických médií povalili sochu svého nemilovaného vůdce. Když ale před dvěma lety stejná média s fanfárami opakovala výsledky tendenčního výzkumu veřejného mínění s titulky „Většina Iráčanů si myslí, že dnes je líp než za Saddáma“, nikdo se nepozastavil nad tím, že tato většina je jen těsně nad padesáti procenty. A že si tedy skoro polovina Iráčanů myslí, že je pro ně dnes život stejný nebo horší než za vlády nejhoršího diktátora našich dob.

Pokud je Saddámovo svržení tak jednoznačně pozitivní záležitost pro nás, jak je možné, že se v Iráku kromě funkcionářů minulého režimu najde vůbec někdo, kdo si myslí, že za Saddáma bylo líp? A všechny bojovníky za sekulární demokratický humanismus bezpečně usazené v západních křeslech by jistě deprimovaly výsledky průzkumu veřejného mínění, které by se pozitivně naladěných respondentů dotázalo, proč je pro ně dnešní režim lepší.

Jak je možné, že slova „za Saddáma bylo líp“ jsou pro nás stejně nepochopitelná jako obhajování veřejného bičování nevěrných žen, ale pro tolik Iráčanů je to fráze, o jejíž pravdivosti uvažují několikrát denně? Jedním z důvodů je něco, co bychom mohli nazvat metonymickým principem myšlení. Metonymie je spolu s metaforou základem lidského myšlení. Zatímco ale metafora nám svět osvětluje srovnáním s nějakým jeho jiným aspektem, metonymie rozebírá jev zvýrazněním jeho části nebo naopak přibližuje součást zaměřením na celek. To je většinou věc užitečná. Můžeme tak o jednání OSN říci, že Spojené státy hlasovaly proti nějaké rezoluci, aniž bychom plýtvali časem na popis skutečnosti, tedy například americký delegát OSN pan XY hlasoval proti, a vyjádřil tak pozici současné americké vlády.

Metonymie je zkratka nezbytná pro jazyk i myšlení, ale jako všechny zkratky znamená nebezpečí, že nám unikne něco důležitého. Jestli jsme po cestě ztratili klíče, nepustíme se do jejich hledání při návratu zkratkou. Pokud se při historické rekapitulaci snažíme dobrat složité skutečnosti, zjednodušující metonymie „za Saddáma“ zamlžuje některé velice důležité skutečnosti,

Problém je v tom, že Saddám není jen neutrálním zástupcem pro dobu své vlády, ale je zároveň pro nás typickým představitelem zla. Tuto podobu výstižně satirizoval film Southpark, který iráckého prezidenta vykreslil doslova jako milence ďábla. Řeknemeli tedy „za Saddáma“, vytvoří se nám v mysli obraz, podle kterého se zdá, jako by vše zlé, co se za jeho vlády stalo spáchal Husajn osobně. Se zatajeným dechem tedy nasloucháme historii jeho soukromé zlotřilosti a dávají nám smysl denní statistiky jeho obětí na den, přestože většina z nich přišla o život během irácko-iránské války - tedy v době, kdy západní velmoci jeho režim aktivně podporovaly a nad použitím chemických zbraní rády přimhouřily oči.

Vlivem soustředěné propagandy se ale od invaze v Kuvajtu cokoli spojeného se Saddámem považuje za nepřístojné. Ze stejného metonymického důvodu se v okamžiku, kdy někdo jen navrhne něco pozitivního o Hitlerově Německu nebo Hitlerovi samém, ozve neuvěřitelný hlomoz, jako by stejnými slovy dotyčný jedinec obhajoval hrůzy holokaustu. Nic podobného se ale nestane, když se podobně vyslovíme o Stalinovi, který má čistě numericky přímo na svědomí mrtvých mnohem více.

Hitler (podobně jako dnes Saddám) pro nás nezastupuje jen svou dobu, ale i předobraz nejhoršího možného lidství. Nezáleží proto na skutečnosti, kvůli metonymii je dnes historicky objektivní pohled na symboly jako Saddám v našem kontextu společensky nepřijatelný. V Iráku, kde mají lidé obraz Saddáma mnohem nejednoznačnější, to ale nemožné není. Překonání tohoto metonymického bloku není nemožné, ale vyžaduje velké kognitivní úsilí. Je to ale úsilí nezbytné, pokud si chceme uvědomit, že Saddám a Adolf jsou skutečně jen metonymickými symboly pro události, na nichž se neslavně podílelo mnoho lidí.

Mnoho lidí, kteří velice často vypadali úplně stejně jako my.